Půlnoční zahrada a jiné zážitky

(zahájení autorovy výstavy v SČUG Hollar, 2004) 

Ivo Křen se na půdě Hollaru představuje samostatnou výstavou zcela zaslouženě. Autor vyzrál jako umělec, jeho výtvarná výpověď nabývá stále více na bohatosti a rozmanitosti. Je načase představit jeho dílo s poukazem na současnou tvorbu, tím spíše, že se jedná o autora tvořícího ojedinělou technikou mnohobarevného linorytu,

Je to dominantní autorova technika, což je možno ověřit na vystavených dílech; rozdíl je pouze v tom, s kolika barvami autor pracuje. V každém případě mu však stupňování jejich počtu až ke třicítce umožňuje rozšiřovat barevné spektrum v souladu s pojednávaným tématem, do té míry, že divák v kontaktu s dílem nevnímá žádná omezení, která jinak techniku linorytu provázejí.

Od samého počátku své tvorby se Ivo Křen rozhodl pro nejednoduchá témata, v nichž osciluje napětí mezi emocionalitou a intelektem. Je to zřejmé již z prvních zveřejněných prací z let 1988 a 1989. Jak v nich, tak i později, autor vědomě rezignuje na prvoplánovou reflexi života a pouští se nelehkou a riskantní cestou kladení otázek, pokusů poodkrýt tajemné předivo lidského jednání a mezilidských interakcí. Činí tak s důrazností odpovídající jeho věku, ale zároveň s pokorou umělce, který tuší, že mu je dopřáno vnímat strukturovaněji a osobitěji vše co nás obklopuje, nicméně, že tento dar jej více zavazuje, než osvobozuje.

Tento základní přístup prolíná celým autorovým dílem. Stává se naším průvodcem a společníkem, provází nás a sděluje nám poznání o síle a úskalích monologu a dialogu.

Snad proto také cítí potřebu nespokojit se s jedinou výpovědí. Setrvává u zvoleného tématu, zkoumá jeho strukturu, dává nám možnost nahlédnout s ním pod povrch věcí a jevů, prožívat s ním doteky poznání, odkrývat zdánlivě zarostlé cestičky ke vzpomínkám na dětství, radovat se i cítit úzkost.

Ve čtrnácti letech tvorby má autor takových, více či méně sevřených cyklů, devět. V každém z nich cítíme usilování umělce o nalezení prvotního řádu věcí i jeho pochybnosti o naší schopnosti dospět k tomuto poznání. Avšak není to faustovsky spalující touha po poznání. Je to cesta pomalého pronikání k tušenému cíli, na níž za námi zůstávají orientační znamení poznaného a pochopeného v té míře, jaká je nám dána.

Konečně i samotné jejich názvy svědčí pro to, co již bylo řečeno: Dvanáct znamení z roku 1991, Kamenolom z roku 1993, Samoty z roku 1994, Pompeje a Vykopávky z let 1996 – 1997. Zvlášť je třeba zmínit cyklus „Zahrady“ započatý v roce 1997, který ještě nebyl zcela ukončen. Umělec jakoby odsunul do pozadí někdy až tíživý kámen skrytý v pochybnosti a tajené úzkosti. Dozrává k pochopení, že dosud nepoznané může v sobě skrývat smysl a řád. I jeho výtvarný rukopis, opírající se o technickou brilanci, jakoby nabýval novou dimenzi.

Umělcovo zatímní dílo se nám jeví jako oblouk sledující nekonečnou vývojovou cestu lidství, značenou milníky pocitů, prožitků, poznání, pochyb a nejistot, které ukryty v tajných zákoutích naší duše a mysli se znenadání vynořují, aby v nových a nových skupenstvích činily náš život bohatším a smysluplnějším. Je to cesta na níž je chlapecká hravost, zranitelnost a zároveň vitalita mládí a konečná

diferencovanost zralé emotivity, vysokého intelektu a morálně pevného hodnotového systému. Jeho dílo potvrzuje, že věčné kladení otázek je obecně i konkrétně kritériem umělce i uměleckosti.

Josef Kessler, kurátor