Text do katalogu autorské výstavy v Oblastní galerii v Liberci

Markéta Kroupová, kurátorka, 2011

I.

Ivo Křen se narodil v Pardubicích roku 1964. V době vysokoškolských studií na Pedagogické fakultě v Hradci Králové na něj nejvíce zapůsobila umělecká osobnost Bořivoje Borovského, jeho pedagoga a východočeského malíře, na němž obdivoval zejména jeho velký cit pro barevnost. Možná už v tomto školení můžeme hledat pozdější Křenovo směřování k imaginativnímu a smyslovému zobrazování, tíhnutí k záznamům přírodního detailu, krajiny, nebe. Z ostatních soudobých autorů ho pak okouzlil slovenský malíř a grafik Vincent Hložník (1919–1997) se svým osobitým malířským rukopisem. Po celou dobu studiaIvo Křentíhnul ve svém výtvarném projevu ke grafice, konkrétně hlubotiskovým technikám. Zlom nastal až s diplomovou prací. Jako téma si vybral ilustrace k básni Noc s Hamletem oblíbeného básníka Vladimíra Holana. Pro daný záměr byly jemnosti hlubotisku nepoužitelné. Hutné Holanovy verše vyžadovaly razantnější přístup. V tento okamžik se rozhodl pro použití lina, jehož brutalita přesně vystihovala atmosféru básně. V linorytu tak postupně našel bezbřehý prostor pro experimentování a začal objevovat jeho stále nové možnosti. Aniž to tušil, právě nalezl svého celoživotního souputníka.

Tématická východiska své tvorby tehdy čerpal z filozoficko-symbolistní roviny. V době základní vojenské služby vytvářel Ivo Křen tisky plné skrytých sdělení a tajemné symboliky. Ovšem s osobním vyzráváním přišel i odklon od těchto motivů. K čemu se ale čas od času vrací, jsou motivy andělů. Ti však nemají nic společného s duchovním a náboženským obsahem, ale jednoduše substituují něco krásného, tajemného. Postupně se tak odpoutával od pseudofilozofického balastu a se zvětšujícím se životním nadhledem a optimismem se začal zaměřovat na drobné radosti kolem sebe. Začalo to soubory Vykopávky (1997) a Zahrady (1998–2000). Ve Vykopávkách začal odkrývat tajemné labyrinty a pokračoval v tom přeneseně dále v Zahradách. Zahrada, malý ráj, trochu tajemná a plná skrytých míst jako stvořených pro objevování. Hledání a nalézání něčeho nového, nepoznaného, se stalo jedním z hlavních motivů díla Iva Křena. Zde patrně také stojí počátek autorova zájmu o lehce přehlédnutelné nepatrné maličkosti, z nichž zůstane jen letmý dojem, který však zároveň může zůstat nezapomenutelný. Tyto momenty jsou mu živnou půdou pro inspiraci.

Ve zmíněném období ohledávání „terénu“ sváděl také boj s formální stránkou svých grafik. Technické experimenty ho zavedly až k mnohonásobným barevným soutiskům. V extrémních případech došel až k číslu pětatřicet (Zahrada pro všeliké hry a rozvernosti, 2000). Ovšem je pravdou, že člověk žasne, kolik odstínů má například modrá v podání Iva Křena! Z tvarosloví s oblibou používal kulovité a biomorfní tvary, fantaskní srostlice občas doplněné abstrahovanými lidskými figurami. Vše korunovaly hýřivé barvy vyvolávající v divákovi napětí. Až s rokem 2003 a grafickým listem Řepkové pole přišel radikální zlom.

II.

Většina zásadních prací Iva Křena dosahuje výrazných rozměrů. Je to dáno možnostmi, které tato doba přináší. Práce grafiků se blíží způsobu práce malířů v tom smyslu, že se zvětšují díla a snižují náklady tisku. Není výjimkou, že autor vytvoří pouze jeden tisk a pak, velmi zjednodušeně řečeno, není rozdílu mezi grafikou a malbou. Zdá se, že doby, kdy se grafické listy tiskly v nákladu 150 kusů, jsou dávnou minulostí.

A tak je to i s tisky Iva Křena. Vznikají pomalu a s námahou, a přesto, nebo právě proto, přináší jejich tvorba autorovi takovou radost. V souladu s tvrzením Bohumila Eliáše st., významného českého skláře a Křenova blízkého přítele, že práce rukou je nenahraditelná, si mimo jiné svoje grafiky tiskne ručně a nikoliv lisem. Rovněž si sám míchá všechny odstíny. Ty vymíchává ze tří základních barev. S ohledem na to, že na některých grafikách se uplatní třeba i pětatřicet odstínů, jde o úctyhodnou práci. I proto jako rituálIvo Křenvyrábí tzv. rodokmeny. Vytváří si jakýsi archiv, kde je ke každé grafice vzorník s použitými odstíny. Jeho mnohonásobné soutisky z jedné, postupně odrývané matrice, na kterou motiv maximálně naskicuje a hned vyrývá, vznikají opravdu velmi pracně. Princip ruční práce naštěstí nikdy nenahradí technologie přesné strojové výroby. A o to Ivovi Křenovi jde. Více než formální dokonalost pro něj znamená autorský přínos, autenticita, individuální vidění světa zpracované v konečném díle.

Nevytváří prvoplánově velkoformátové tisky. Rád pracuje s diptychy. Pro autora je diptych lákavý v tom, že v něm lze dosáhnout mnohem většího napětí, než kdyby se jednalo o souvislé třímetrové vyobrazení. Části diptychu na sebe zároveň mohou a nemusejí navazovat. A snad jejich největší výhodu Ivo Křenspatřuje v možnosti vytvoření vzrušující horizontály. Exemplárním dílem může být zrovna první diptych, který pod Křenovýma rukama vznikl – Řepkové pole I + II z roku 2003. Na tento tisk, který je také přelomový použitím jedné dominantní barevné plochy a razancí zvolené barvy, navazovaly práce zejména z let 2004 až 2006. Příkladně lze jmenovat Vůně slunce a oblohy I + II (2005) nebo Babí léto I + II (2005–2006). Prvně jmenovaná se nese v duchu nastolené estetiky – prostá kompozice, použití výrazných a jasných odstínů, které mezi sebou rozpoutávají řadu vztahů a výrazná plošnost s dominantní horizontálou. Zato Babí léto se jakoby vrací svojí roztříštěností k předchozímu tvůrčímu období.

V roce 2008 začal Ivo Křen pracovat s monotypem, který využívá příležitostně dosud. Jím vytváří ornamentální pozadí pro svoje většinou polofigurální výjevy. Monotyp uplatnil zejména v souborech Mužské srdce v rajské zahradě (2008) a Hledání v čase neklidu (2009). Zejména v tomto souboru, který obsahuje pět grafických listů, seIvo Křen dotýká zajímavého tématu. „Čas neklidu“ vyvolává představu něčeho nepříjemného, ovšem pro autora je tomu přesně naopak. Dobu neklidu vnímá pozitivně jako čas, kdy zkoušíme dělat něco poprvé, jinak. Je to moment, v němž se posunujeme někam dál a to je pro vývoj každého člověka a rozvoj jeho osobnosti dobře. Zdá se, že experimenty Iva Křena nemají konce.

III.

Ivo Křen se nejčastěji nechává okouzlovat krásou krajiny. Není v pravém slova smyslu krajinářem, protože mu nejde o zobrazení viděného, ale jeho cílem je zachytit dojem, náladu a emoci místa. S divákem se chce podělit o radost, jakou z ní má on sám. Často inspiraci nalezne téměř za domem, v důvěrně známém prostředí Pardubicka. To se také stalo při pohledu na nedaleké pole vlčích máků, které každoročně sleduje a nechává se jeho proměnlivostí inspirovat. K souboru Vlčí máky (2009–2011) ještě náleží vizuálně i tematicky se lehce vymykající grafický list Nad záhonem suché vikve (2010) anebo právě už zmíněná grafika Řepkové pole (2003), kdy v něm letmý pohled z jedoucího auta na nekonečnou žlutou plochu, zanechal takový zážitek, že i po třech letech se k němu vrátil, aby tak lapidárním způsobem vyjádřil svůj údiv nad krásou řepkového pole, typického prvku východočeské krajiny.

V jiných případech je zřejmé, že pro inspiraci zajel dál než za humna. Ať je ovšem navštívená krajina sebeexotičtější, pro Iva Křena jsou vždy nejdůležitější barvy, struktury a atmosféra daného místa. Z grafik inspirovaných malováním v plenéru na Krétě roku 2008 na nás sálá slunce a téměř cítíme chvějící se vzduch (Na obzoru stárne den I + II) nebo vnímáme staletý klid olivových hájů (Olivový sad – poledne; Noc v olivovém sadu). Méně konkrétní grafiky pak vznikaly z pobytu na Islandu. V tiscích Vodopády, Viklany nebo Lávky (vše 2008) nasloucháme pouze šedým kamenným polím. Krajina s vinicí – Toskánsko (2009) na nás nechává prostřednictvím dekorativních ploch odkazujících k vinohradům velmi účinně působit atmosféru slunné Itálie. Dojem podtrhuje zvolená dominantní barevnost v odstínu železité půdy, typické právě pro Toskánsko. Ivo Křen si vždy najde příležitost zachytit vysokou oblohu, rozptýlené světlo nebo daleký horizont. To je vše, co ho zajímá a baví.

V souvislosti s radostným poznáváním krajiny a s tím spojeným cestováním vytvořil Ivo Křenv nadsázce soubor s názvem Byli jsme tady - diapozitivy z dovolené (2009). Jde o několik grafických listů s motivem světoznámé a ve své oblibě až mnohými nenáviděné postavy Mickey Mouse, které vznikly na základě přetisků starších prací.Ivo Křen se velmi vtipně a ironicky zamýšlí nad celospolečensky oblíbeným masovým cestováním, jehož vrcholem bývá pořízení fotografie rodinných příslušníků případně sebe se slavnou dominantou. Toto jsou jediné grafiky, které za mnoho let přinášejí od Iva Křena jisté poselství motivované pohledem na jevy v současné společnosti. A to poselství zní: „Lidé! Neberte se tak strašně vážně!“

Téma Mickey Mousů na cestách bylo vybočením z hlavní linie jeho tvorby stejně tak jako o několik let dříve motiv velkých monstrózních strojů. Byla to krátká epizoda v letech 2004 a2005, kdy vznikla grafika Přivolávač barev a diptychy Velký dešťový generátor I + II a velký Dešťový generátor III + IV. Protože i technika a velké stroje jsou v poli autorových rozličných zájmů, dopřál si i jejich výtvarné zpracování v podobě soustav trychtýřů a trubek. Spolu s „myšáky“ však zatím zmizely s hladinou ponorné řeky. Vynoří se ještě někdy?

IV.

Ivo Křen se realizuje nejen jako grafik, ale i jako kurátor sbírky skla a přední znalec skleněné ateliérové plastiky. Jeho zaměstnání se mu stalo vášní a celoživotní radostí. Tu ještě prohloubil setkáním se spřízněnými autory – skláři –, s nimiž založil skupinu Rubikon, kterou teoreticky zaštiťuje a zároveň je, jako jediný grafik, vystavujícím.

Jak to tak bývá, byla jeho cesta do skleněného království spíše náhoda než záměr. Přes svoji bývalou učitelku v „lidušce“, která sama vystudovala sklářskou tvorbu, dostal ještě na vojně výzvu ucházet se o uvolněné místo ve Východočeském muzeu. Po dokončení vojenské služby nastoupil jako učitel do lidové školy umění v Přelouči, ale zároveň již i na částečný úvazek i v muzeu, kde začal přebírat uměleckoprůmyslové a umělecké sbírky. A začala se rodit i vášeň pro sklo. Učil se kurátorování i znalostem o skle a zjišťoval, že to je to, co ho naplňuje. Po roce opustil místo učitele výtvarné výchovy a veškerou energii směřoval k nové profesi. Skvělou kolekci historického i moderního skla, kterou vytvořila jeho předchůdkyně v muzeu, začal rozvíjet po svém. Navázal na její akviziční činnost, která rámcově končila mapováním období 60. let 20. století. Ivo Křen vycítil příležitost v možnosti dokumentování aktuální sklářské scény, konkrétně ateliérového skla. Podařilo se mu tak postupně vytvořit v pardubickém muzeu jednu z nejlepších sbírek soudobé české ateliérové sklářské tvorby. O profesi Iva Křena, která se zároveň stala jeho životní náplní, je potřeba se důkladně zmínit, protože velmi ovlivňuje i jeho tvorbu grafickou. Ne snad ve smyslu inspirování se estetikou skla, ale řešením principiálních výtvarných střetů, které jsou pro něj přínosem. A zejména se díky sklu mohl setkat s výjimečnými umělecky činnými lidmi – skláři, kteří ovlivnili jeho životní filozofii.

Největší souznění našel s předními autory českého ateliérového skla Bohumilem Eliášem st., Janem Exnerem, Jaroslavem Matoušem a Jaromírem Rybákem, s nimiž založil roku 1998 zmíněnou skupinu Rubikon. Členy skupiny nespojuje pouze podobný výtvarný názor, ale především pozitivní přístup k životu a přátelství. Ivo Křense stal jejich teoretikem a duchovním vůdcem, ale patrně nejcharizmatičtější osobností skupiny a stmelujícím mužem byl Bohumil Eliáš st. (1937–2005). Členové Rubikonu vzpomínce na něj věnovali i výstavu k desetiletému výročí skupiny v roce 2008 v Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně. Jako poctu Eliášově nespoutané tvůrčí energii a k humorné oslavě úžasného člověka a přítele, kterého si nesmírně vážil, Ivo Křen vytvořil i grafický list Neuvěřitelné hračky Bohumila E. (2004). Místo po něm ve skupině převzal jeho syn Bohumil Eliáš ml., který jako o generaci mladší člen jde ve šlépějích svého otce.

V.

V předcházejících řádcích jsem se pokusila přiblížit charakter a vývoj dosavadního díla Iva Křena, nejzásadnější práce a principy, které uplatňuje. Snažila jsem se ho však přiblížit i jako člověka. Linorytec Ivo Křen patří mezi šťastlivce, kteří se snaží vidět svět spíše z té lepší stránky. Jeho pozitivní přístup a životní nadhled se samozřejmě promítají i do jeho grafického díla, které tak přináší divákovi radost a potěšení. V dnešní době plné nešvarů a kladení důrazu na negativní zprávy pokládám za důležité připomínat osobnosti radostné, kultivované a inteligentní, jež v tomto duchu po sobě zanechávají i tvůrčí stopu. Je mi ctí, že mohu představit práci autora, který nepodléhá současné všeobjímající „špatné náladě“.