Rozhovor s Ivo Křenem vedený Boženou Vachudovou, kurátorkou Galerie umění Karlovy Vary – Letohrádek Ostrov

1)

Jak lze skloubit práci kurátora v muzeu a teoretika a kurátora skupiny Rubikon s vlastní volnou tvorbou? Když má navíc grafická činnost, jak už to bývá, ještě řadu technologických nároků, pokud jde o vznik a tisk grafických prací.

Časově je to dosti náročné. Jednu polovinu dne obvykle zabere práce v muzeu, kterou mám velmi rád pro nesmírnou bohatost podnětů. V oné druhé, směrem k noci, je poté čas na grafiku, bez níž bych se těžko obešel jako bez možnosti osvobozujících výletů do vlastního světa.

Ono ale takové přerušení grafické práce je zákonité, barvy musí uschnout. Zároveň to dává možnost o věci v duchu přemýšlet a pomalu si připravovat další postup, aktuálně promýšlet postupy barevného rozvoje. Tento odpočinek je i jinak ku prospěchu věci vzhledem k tomu, že tisknu zásadně ručně. Celé dny pracovat nepřetržitě s rydlem a poté s hladítkem by nepochybně velmi brzy znamenalo nepříjemné zdravotní problémy s namáhanými šlachami na ruce atd. Již mám tu hraniční zkušenost.

2)

Ovlivňuje vaši grafickou práci odborná specializace na oblast současného skla, jemuž se po léta věnujete?

Neovlivňuje ji ve smyslu formování osobního výrazu. Sklo má svoji vlastní výjimečnou řeč a vyjadřovací prostředky, které jsou do světa grafik, dle mého, nepřenositelné. Tedy alespoň pokud budu mluvit v intencích grafiky jako plošného tisku. Jinak by šlo samozřejmě využít skla jako média – nositele tisku, a potom by bylo možné používat také principy prostorového prolínání rovin, průhledů atd.

Ovlivňuje mne setkávání se sklářskými výtvarníky v oné obecné rovině konfrontace rozdílných výtvarných názorů a zaměření, principů přístupů k tvorbě. Tvůrčí problémy při volbě kompozice, řešení prostoru či barevné skladby jsou bez ohledu na používaný materiál totožné. To je skvělá zkušenost, i když jsou to mnohdy kritické střety odlišných postojů. Člověka to nutí formulovat své záměry. Pro druhé, ale tím si je vlastně ozřejmuje hlavně pro sebe sama.

Zároveň to ovlivnění funguje i opačným směrem. Skutečnost, že sám tvořím, se zjevně odráží v mnohem užších vztazích s výtvarníky - skláři v oblasti mé kurátorské práce. Pokud mám výhrady k určitým jejich dílům, můžeme o tom mnohem snadněji diskutovat jako partneři a necítím onen nepříjemný podprahový odstup jako k „teoretikovi, který všechno ví nejlépe, ale sám si nikdy na práci nesáhl“. V tomto tvůrčím setkávání také vidím zásadní smysl kurátorské práce jako kritické diskuse s autory. Přímo nad vznikající věcí v ateliéru, ne se vyžívat v intelektuálně umných textech, „rozmetávajících“ posléze výstavy v tisku.

3)

Vytvářel jste mnohobarevné linoryty. Co vás fascinovalo na tolika barevných soutiscích? Vždyť se jedná o mimořádně složitý technicko-řemeslný postup?

Na složitost si člověk zvykne, nic není bez práce. Technika soutisků je bohatá na výrazy a krásná. Navíc, v naší až poblázněně rychlé přítomnosti najednou pracujete v jiném čase, s jinou „rychlostí“. Pomalu, pečlivě, soustředěně, tak jak to vyžaduje každá další nová barevná fáze linorytové kompozice.

Fascinovala mne svoboda a možnost až téměř malířského přístupu. I když směřujete k předem stanovenému výrazu, můžete rozvíjet volnou práci v okamžitém ovlivnění barevným mezistavem.

Láká mne stále působivost plošné barevnosti vedle těkavých struktur, které zároveň porušuje očekávání klasické prostorové výstavby perspektivy. V linorytu existuje možnost udělat rozmáchlé gesto v úderné mohutné ploše i drásavě razantním způsobem rytí. Ale tato technika poskytuje svými postupy i možnost jakési uklidňující kontemplativní práce, řádu cesty, který rytím tisíců vrypů a vrstvením barev ve strukturách naplňujete. Toto akceptování pomalého postupu práce jako existujícího řádu věci má v sobě, navzdory možné expresivní dynamice výsledné podoby grafiky, velkou vnitřní sílu klidu. A rozhodně bych nechtěl pominout v celém tom „zdlouhavém procesu“ také fascinující momenty opakovaného užívání si radosti z onoho „zázraku proměny“, kdy se s každou další barvou něco rodí pod rukama, koresponduje to s představovými obrazy ve fantazii, ale i proměňuje se, nabízí mnoho různých cest jak dál... Prosté, bez velkých filozofií, opojné.

4)

Rádi bychom našim návštěvníkům přiblížili technický proces, v němž se rodí vaše grafické listy, na jednotlivých barevných verzích, z nichž se skládá například až 35barevný linoryt. Máte takovou „ukázku“ k dispozici?

Vzhledem k tomu, že tisknu z jedné, postupně odrývané matrice, něco takového nedělám. Ono i to okouzlení z proměny při výtisku další barvy se dá prožít jen jednou. Zpětné prohlížení, „vracení se“ po fázích zpět už by bylo jenom prostou sumarizací bez překvapení – alespoň pro mne. Mám pouze na ilustraci tohoto „užívání si“ zachycenou postupný rozvoj jedné z menších věcí na fotografiích.

5)

Mnohokrát v názvech vašich děl zaznělo slovo „zahrada“. Nejenom v přímém významu určitého pozemku, jak jsme zvyklí třeba na zahradu kolem domu, na zahradu školní, zahradu klášterní či zámeckou zahradu-park, ale ovšem i ve smyslu zahrady dávné, bájné, či dokonce zahrady duše, zahrady milenecké, přátelské…

Zahrada je pro mne určitý zástupný termín pro místo a situaci. Není tedy nutně vázán jenom na zážitky z více či méně organizovaných kompozic, lidských výtvorů. Je to pro mne i pouhé drobné zákoutí vegetace, prolínajících se spletí. Jako „zahradu“ vytvářím obecně nějaký prostor, působící dojmem místa zklidnění, zvýšené citlivosti pro uvědomování si drobných krás – třeba struktur a samotné skladby barevných akcentů. Může mít své stylizované odkazy na konkrétní předmětné reálie, ale ve své podstatě ho vnímám jako svého druhu abstraktní kompozici.

6)

Zahrada je také světem přírody, jejích rozmanitých podob, od barevných feérií květin, keřů, zeleně a stromů až po zpěvy, hluky a šumy všech živých tvorů. Můžeme říci, že udivující zrakové a sluchové vjemy vstoupily do vašich grafických listů?

Snažím se o to, aby dojem z věci byl pro mne součtem vizuálních i dalších vjemů. Souvisí to se zmíněným uklidněním, kdy vzniká jakési zostřené vnímání věcí jindy přecházených a uvědomovaných jen jako rámcové skutečnosti. Víření létajícího chmýří ve slunci, pocit tepla z rozpálené zdi, či naopak jiskřivá atmosféra mrazivého rána, hebkost porostu v příšeří, pocit chladu z vodní hladiny, barevná chvějivost pole řepky, zvuky pleskání vody ve fontáně.... atd. Není zcela nezbytné vysvětlovat všechno toto divákovi. Bylo by ideální, kdyby si oné zvláštní atmosféry místa a prožívané krásy uvolnění “ve vnímání tady a teď “ (jak to výstižně pojmenoval v katalogu k výstavě linorytů kurátor Radek Wohlmut), které se snažím uplatnit ve výrazu grafik, užil někdy v budoucnu sám, v osobním vnímání svého konkrétního místa a chvíle.

7)
Co vás láká na inovativní kombinované technice – linoryt na monotypu. Mohl byste také, pokud to není tajemství, objasnit celý tvůrčí postup?

Monotypové podklady mne lákaly odlišností charakteru oproti rastrům zpracovaným klasickým rytím. Obvykle jsem je dělal navalováním. Vytvářejí prostorově abstraktní, nedefinovatelné prostředí pro následný vlastní tisk s mnohem přesnější kresbou linií a ploch. Jako výrazový prostředek je však hodlám používat nadále pouze v omezené míře, jako lokální doplněk. Výrazněji tak vynikne jejich odlišný charakter jako akcent, než při použití jako celoplošný podklad pro tisk lina. I když, uvidíme, kam mne cesta zavede.

8)

Vaše výstava dostala název Carpe diem - Užij dne! Proč?

Čas ubíhá a nejde vrátit zpět. Den bez prožitku už nelze znovu opakovat lépe, příště. Tento byl nenávratně ztracen. Každý den může přinést něco, co překvapí a navodí pocit obyčejného údivu nad věcmi, jako by je člověk objevoval poprvé. Stojí za to nechat se okouzlovat maličkostmi, hledat, pozorovat, překvapovat a bavit sám sebe. Jsou to povětšinou velmi prosté skutečnosti, dříve přehlížené v překotné honbě. A tak chodím a snažím se „objevovat“ věci, děje. Setkání s nimi, lépe řečeno náhlé povšimnutí si, ve mně vyvolává zvláštní pocit vnitřní radosti, jako kdybych objevil poklad – k dříve zmíněným zážitkům mohu ještě přidat třeba kvetoucí pole vlčích máků, proměňující se světlo v pohledech do zákoutí zahrad, vlnění vodní hladiny se zborcenými odrazy staveb, tajemné kruhy hub v lese, krajina s kaligrafickými siluetami kmenů na vinicích, ale i bizarní spleť barev v hemžení lidí. Vzrušující je ten neklid hledání a nacházení kolem sebe i v sobě samém. Je to znamení stálého očekávání. Stojí za to, bavit se i groteskním činěním, do kterého je člověk sám nenápadně vtažen. Například prohlížím různě pitvorné fotografie z cest, stále rozesmáté tváře s nezbytnými kulisami veleznámých míst za sebou. Proto se příště také půjdu dát vyfotit, abych věděl, že jsem tam byl.....

Nejsem bezbřehý naivista a žiji v reálném světě. Jenom jsem se již dávno odstřihl od tendence projektovat do grafiky okázalé obnažování těch nejčernějších koutků duše se všemi traumaty, pitváním osobních zklamání, schizofrenií světa a kdoví čím ještě. V prostoru kolem sebe lze každý den najít věci, které člověku pomáhají očistit se od všeho nakupeného balastu. Takže, ono "užij dne" je ve smyslu využít nabízených podnětů a nenechat se dotlačit k vnitřní rezignaci.

9)

Zahradní parková úprava vás vítá před libereckou galerií. A ve stejném prostředí, jen ve větším a impozantnějším duchu, se ocitne „společný“ – váš autorský a náš galerijní – výstavní projekt také v Ostrově. Barokní letohrádek stojí v zámeckém parku obklopen dalšími architektonickými skvosty, v parku, který byl v 17. století nazýván „osmým divem světa“. Soudobé vědomí sounáležitosti člověka a přírody, člověka v zahradě, které se stalo leitmotivem mnoha vašich grafik, tu bude zaznívat i v historickém kontextu…

To pro mne bude výjimečným potěšením.

 

Pardubice, červenec 2011